fbpx
Asie

Jak jsem (ne)odjela

Na svou první cestu jsem připravovala hodně dlouho. Začalo to, když jsem se v únoru přihlásila na pracovní stáž s naší studentskou organizací IAESTE. Tehdy jsem věděla, že CHCI VYJET. Prostě už musím. Čtvrt století je už dlouhá doba, aby člověk seděl jen na zadku.

Protože jsem si na nový rok řekla, že našetřím penízky na cestování, neváhala jsem. Z nabídky stáží však žádná krásná jako loňská v Panamě nebyla (obor marketing), a tak jsem se rozhodla pro Vietnam. Učit angličtinu.

Cože? Já a ájina? Děláte si srandu? He… Hmmmm… Fakt ji budu umět natolik, abych ji mohla někoho učit? Challenge accepted. Teď ještě aby mě přijali a hodilo se mi to do termínu. V létě už mám zaplaceny lístky na Airbeat One do Německa. Po dlouhých dvou měsících mi přišlo konečně vyjádření – přijata.

JEDU!

Eufórie. Radost. Panika. Zděšení. Pochyby. Odhodlání. Těšíng.

To vše se ve mě postupně vystřídalo, jak šla doba. Nakonec jsem došla k závěru, že dva, tři měsíce v Asii zní fajn. Tak jsem začala šetřit.

Více jsem svůj odjezd začala vnímat zčátkem prázdnin. Zkouškové odpadlo a mě se uvolnila hlava na vymýšlení všech nesmyslů i smyslů. Naivně jsem si myslela, že mám 2 týdny do odjezdu. Zděšení přišlo v podobě státních svátků a po nich následujícího týdne, kdy byl odjezd.

Sakra! Víza, vybavení, itinerář, doména… Vše jsem musela zařídit během týdne! O vybavení a vízech jindy. Itinerář taky nemám. Doménu naštěstí už jo (jinak by toto nebylo čitelné že). A jízdenky zarezervovány.

A tak se blížila noc odjezdu do Německa. Poslední den v Praze. Poslední den v ČR. A taky – jak se sakra vlezu do 10 kg zavazadla v limitech Ryanair? Po zdolání tohoto (nadlidského) úkolu konečně přišel večer a my zabalení jsme čekali až padne doba, kdy se zbalit.

Ale – na poslední chvíli – rozesr*l se nám jeden z telefonů, spolubydlící se nerozloučili, Aleš si zapomněl kartáček a pastu a řidič z Taxify si dával 15 minutový šlofík na pumpě na letišti, takže jsme přišli o naši časovou rezervu. Prostě co se může, tak se podělá na poslední chvíli.

Naštěstí jsme se dostali na hlavák k místu odjezdu autobusu směr Hamburk. Značně rozespalí (odjezd byl 2.35 ráno) a těšíc se do tepla a pohodlných sedaček. A tak čekáme. A čekáme. A čekáme. Autobus nikde. Začínáme být nevrlí. Během našeho čekání zastaví na zastávce čtyři jiný autobusy, jen ten náš ne. Hm… tady začíná něco smrdět. Zjišťujeme co. Aleš odbíhá na protější odjezdovou zastávku. Já začínám lehce vnitřně propadat panice. Těsně před 2.35 a autobus stále nikde. Kontrolujeme, jestli stojíme na správné zastávce. Stojíme. V tom Aleš koukne na plán a začne se smát.

„Kolíkátýho je?“ ptá se. Odpovídám: ,,Nevím. 11.?“ Po úšklebku a poukázání na datum na rezervační jízdence se propadám do země. Autobus jede až 12.7. Ne 11.7., jak jsem nás původně hnala.

Takže teď máme za sebou jeden den v Praze navíc. A znovu jedeme na hlavák chytit bus. Snad se to tentokrát povede. Držte palce.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *